Činčila malá a její chov

Králíci činčily tvoří 2 samostatné plemena a to Činčilu velkou (Čv) a Činčilu malou (Čm). Jejich hlavní rozdíl je po stránce váhy a typu. O vyšlechtění Činčily malé se zasloužil Francouz polského původu Dobrowsky a poprvé ji vystavil v roce 1913 na Velké pařížské výstavě. Podrobnosti o vzniku tohoto plemene však dlouho tajil. Později se však prokázalo, že k vyšlechtění Činčily malé použil králíků divokých, ruských a vídeňských modrých.

Dalšího šlechtění se ujali Angličané, kteří zaznamenali větší pokrok po stránce chovatelské. Postupným křížením Čm s velkými plemeny především Bo, FBdiv a žel. vznikla činčila ováze 4 kg a více a nazvána činčila gigant, později Činčila velká. Ve Francii se však udržela činčila o váze do 3 kg, a tak i přes veškeré snahy chovatelů sjednotit váhu, udržela se dvě plemena dodnes. Čv řadíme mezi plemena střední a Čm mezi malé. První činčily byly k nám dovezeny kolem roku 1923. Můžeme říci, že Čv je v současné době v našich chovech co do počtu rozšířenější, ale Čm má daleko hodnotnější kožešinu, neboť srst je daleko hustší a kratší, a také je méně náročná ať už na krmivo tak i na prostor v králíčinci. Čm prokázala i svou plodnost, vitalitu a hlavně zmasilost.

Čininčila malá

Nyní přejdu k podstatným parametrům, které charakterizují Čm. Činčily malé mají ideální váhu kolem 2,60 – 2,80 kg i když náš vzorník připouští max. váhu 3,25 kg. Ucho je krátké, masité, dobře osrstěné, vzpřímeně nesené o délce 9 - 10,5 cm. Čím kratší tím líbivější. Tělo krátké, dobře zavalité se širokými prsy se silnou hlavou, která je nasazena na krátkém, téměř nezřetelném krku. Samice mají poněkud horší kostru, nesmějí mít však lalok. Končetiny by měly být silné, dobře přizpůsobeny k tělu. V současné době jsou Čm v typu na velmi dobré úrovni díky několika importovaných zvířat především z Rakouska a Německa. Díky typu je Čm jedním z nejtypičtějších králíků vůbec.

Nejvíce diskutovanou otázkou u Čm je barva srsti. Ta je šedá s výrazným černě vlnovitým stínováním tzv. housenkováním. Vlas vykazuje trojí zbarvení: spodní – podsadu, střední tzv. mezibarvu, což je ve středu 2 – 3 mm široký bílý ohraničený proužek, a vrchní – černé pesíky, které vynikají v šedé barvě. Rozfoukneme-li srst, objeví se nám kroužkovité odstupňování barev tzv. „hra barev“. Srst je hustá a pružná, ne však příliš krátká. U delší vynikne více právě housenkování. Břicho je bílé, po rozfouknutí srsti se objeví výrazná modrá podsada. Čím tmavší tím hodnotnější. Uši jsou černě vroubené. Pírko na povrchu tmavé s promíšením světlých chloupků, spodek je bílý. Oko je tmavohnědé a vyboulené, drápy tmavé. Klín v zátylku je malý a nemá zasahovat příliš na hřbet a má šedou barvu. Zažloutlý znamená velkou vadu. Oční kroužky jsou světlé, dobře uzavřené a nesmějí být příliš široké. Zkušení chovatelé vědí, že k chovu jsou nutné činčily středního odstínu. Světlý odstín je nežádoucí, i když někdy nutný k zlepšení příliš tmavého. Rizikem tohoto prošlechtění jsou utvářející se bílé pásky na hrudních končetinách. Tj. vada velmi nežádoucí, protože se pak táhne po řadu generací a zvířata s tímto problémem nejsou vhodné k chovu. Barevné rozdíly u jednotlivých zvířat nejlépe vidíme na větších výstavách, kde je jich více pohromadě. U velmi tmavých králíků nevynikne ať už housenkování, tak mezibarva, která není sněhově bílá, ale našedlá či dokonce nahnědlá. Naopak u světlého odstínu, kde housenkování není žádné a králík připomíná spíše nějakého stříbřitého králíka, proto dávejme přednost střednímu odstínu, kde vynikne téměř vše. Mezibarva a housenkování jsou však hlavními faktory charakterizující právě činčilu, proto na ně velmi dbejme.

U chovného samce nutno dbát, aby měl tmavě modrou podsadu na břiše. Nikdy nesmí být nahnědlá či dokonce hnědá. Samice po několika vrzích mívají podsadu světlejší. Tu však nikdy neodpouštíme samicím prvničkám. Cennější jsou králice starší s pěknou tmavě modrou podsadou, po kterých se snažíme odchovat co nejvyšší počet mláďat a postupně je zařazovat do svých chovů. Občas se také ve vrhu objevují černá zvířata, která jsou pro další šlechtitelský um bezcenná.

K zušlechťovací práci králíků Čm mají zásluhu především chovatelé soustřeďování v klubu tohoto plemene. Klub byl založen v roce 1973 v Brně a v posledních letech se kvalita zvířat stále zlepšuje. Přispívají k tomu také speciální výstavy konané v měsíci listopadu především ve Slavkově u Brna. Pokud chováte Čm a měli byste i vy zájem podílet se na zdokonalování těchto králíků, přijďte mezi nás, rádi si s Vámi vyměníme nejen cenné zkušenosti.

Zpracoval: Radim Boháč

Článek Radima Boháče, publikovaný v časopise chovatel v roce 2003

posun nahoru...

Klub chovatelů králíků činčil malých a dailenárů   -   Správa webu: Vlasák Vlastimil ( wmp3@seznam.cz )